Co po nás zbyde?

"Vsadím se s tebou o vajca, že tě najdu na Googlu," vyzval mě jednoho dne spolubydlící na privátu. Psal se rok 2006. Naše stoly se prohýbaly pod obřími desktopy, které jsme nejčastěji využívali na paření her. Mail jsem měl na Atlasu (chce se mi zvracet, jen si na to vzpomenu), Youtube znalo pár nadšenců ve státech a Facebook se do ČR zatím taky moc nerozšířil.

"Kravina! Nenajdeš," odvětil jsem, ale jistý jsem si nebyl a popravdě řečeno mi nanáhělo hrůzu, že by něco mohl najít. To by totiž znamenalo, že KDOKOLIV by si mohl najít nějakou INFORMACI o MNĚ, aniž bych o tom já věděl. 1984 bylo blízko.

Zabralo mu to celé odpoledne, ale nakonec mé jméno našel na podpisovém archu online petice proti mučení v Číně nebo nějaké podobné kravině. Cítil jsem se velice nepohodlně a začal si dávat větší pozor na stopy, co jsem po sobě v online prostředí zanechával.

No samo, že jsem do toho postupně spadl: Gmail, podcast, blog, Facebook, Twitter, Foursquare… (a to jsem se ještě vyvyroval spolužáků, líbímseti, badoo, flickru, MSN...).

Nakonec jsem se dostal do fáze, kdy sdílím veřejně skoro vše a naopak bych byl rád, kdyby po zadání dotazu "Pavel Šíma" vylítlo co nejvíc INFORMACÍ o MNĚ, aby se k nim KAŽDÝ mohl pohodleně a rychle dostat (aktuálně je první zmínka o mně až na druhé stránce v Googlu - ostuda).


Pomíjivost online přítomnosti

Čím víc se naše konání a činy přesouvají z offline do online světa, tím více vyvstává otázka: Co po nás zbyde?

Ve druháku na výšce jsme s kamarádem Honzou Martinkem začali natáčet podcast o dění na Fakultě sociálních studií. V celkem krátkém čase jsme dosáhli desítek až stovek stažení, koukali na něj i naši učitelé a dokonce jsme nějakým záhadným způsobem byli zařazeni do soutěže European Podcast Award. Za půl roku jsme vyrobili celkem 8 dílů a poměrně se proslavili. Doteď se mi stává, že mě v nějaké brněnské hospodě pozná zcela neznámý člověk. "Já znám tvůj ksicht z podcastu." A to už jsou to tři roky.

Podcast jsme po roce přerušili, protože jsem na rok odjel studijně do Libanonu. Odtamtud jsem psal blog. Stejná zkušenost. Spousta lidí, které jsem původně neznal, se mi přiznala, že ho četla.

Na internetu je ale vše pomíjivé. Jednou nezaplatíte za prodloužení domény a vaše blogy jsou ztracené. Možná máte někde archivované texty, ale doména zmizí a s ní i linky, vaše viditelnost v online světě. (V závalu nostalgie, která mě přepadla při psaní tohoto postu, jsem přesvědčil Honzu, aby videa vyhrabal a uploadoval na Vimeo. Brzy se objeví pod tímto postem.)

Tato praktika jde proti základní lidské touze trvat věčně. Zanechat za sebou něco; svůj odkaz. Jak to ale udělat, když nejen blogy netrvají věčně? Internetové služby přichází a odchází. Jsou vázány na společnosti, co je tvoří, a ty můžou ze dne na den zkrachovat. Nikdo vám nezaručí, že sociální síť, na které trávíte pět hodin denně, tady ještě za pět let bude.

Velcí hráči už na to začínají myslet. Např. Facebook má oficiální proceduru, jak proměnit profil zesnulých v pomníček. Profil není dohledatelný přes vyhledávač a jen přátelé můžou stále vidět fotky a psát vzpomínkové zprávy na zeď. Nebo můžete profil nechat jak je. Podařilo se mi dohledat oba příklady. Shodou okolností oba muži spáchali sebevraždu. S jedním jsem chodil na základku, druhý byl kamarád mého dobrého kamaráda z USA. V obou případech zeď dále funguje jako místo pro kondolence. Lidé ale na ní přímo promlouvají se zesnulými. Oslovují je podobně, jako to děláme občas ve svých vzpomínkách na ty, co nás opustili.




Na Facebooku vám tedy profil zůstane i po smrti, ale jak jsem řekl, ani Facebook tady nemusí za nějakou dobu být. Stále větší počet lidí pociťuje potřebu se proti této pomíjivosti chránit.
A kde je poptávka, vznikne zakrátko i nabídka, a tak už existují služby, jako například planneddeparture.com, které vám za poplatek na bezpečných serverech zálohují libovolná vaše data.

Life is complex and uncertain. Utilities, Loans, Insurance, accounts and hundred other things are there to manage. Along with these, emails, facebook, twitter and other digital information have become equally important. What happens to all of these if you pass away suddenly?

Planned Departure helps you transfer digital assets to people you love after you pass away.

Založit si blog na Googlu by měl být jeden z nejbezpečnějších způsobů, jak uchovat své myšlenky v čase. I když v Terms of Service se vyloženě píše, že služba může kdykoliv přestat existovat a nikdo za má data neručí.

Litujme budoucí generace historiků a životopisců. Prolízat desítky webových služeb, z nichž většina už bude dávnou zhroucených, aby z našich roztříštěných a chaotických virtuálních výkřiků poskládali ucelený obraz osobnosti nebo konzistentní svědectví doby, nebude žádný med.

Co si myslíte, že zbyde po vás? Napište mi do komentů.