Vinou mediálního humbuku okolo vyhlášené
amnestie zapadly jiné nehoráznosti, které prezident ve svém posledním
novoročním projevu vyslovil.
Václav Klaus je mistr demagogie a úskočného
vyjadřování. Ví přesně, jak stavět věty tak, aby neřekl žádný přesný a
rozporovatelný výrok. A tak ani Demagog.cz nebyl schopný zfactcheckovat jeho
projev (k čemuž jsem je na Facebooku vyzval). Chápu. Ale některé výroky by bez povšimnutí zůstat neměly.
Za nespokojenost občanů může právě Klaus
„Před
deseti lety měly souboje mezi vládou a opozicí rozměr v demokratickém světě
obvyklý. Stejně tomu bylo i s mírou spokojenosti či nespokojenosti občanů. Byla
taková, jako tomu bývá v každé svobodné zemi, kde radost a spokojenost nejsou
povinné a nespokojenost není zakazována.
Dnes je
situace jiná. Mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či jí konkurujícími
protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více se
rozšiřující příkop. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru
přesáhla běžnou mez. To jsou fakta stejně nepopiratelná jako to, co nám říkají
statistické ročenky.
Typický příklad Klausova umu. Není konkrétní v
tom, jakou přesně "míru spokojenosti či nespokojenosti občanů" má na
mysli. Protože ale mluví o vládě a opozici, můžeme téměř s jistotou
předpokládat, že se to vztahuje na spokojenost občanů s politikou a s
politickými institucemi. Tak tedy, pane prezidente, dovolte mi ukázat Vám, jak
to s tou politickou spokojeností skutečně je:
Podle zjištění Lukáše Linka, které popisuje v
knize Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politkcému režimu a jeho institucím a jejich důsledků, odkud pochází i ony dva grafy, stojí právě Václav Klaus (zejména
skandál s financováním ODS s na to navázanou krizí Klausova druhého kabinetu
v roce 1997 a uzavření tzv. opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD v roce 1998) za
politickým šokem, ze kterého se občané ČR už nikdy nevzpamatovali. Právě po
těchto událostech, s nimiž je Klaus bytostně spjatý, už se důvěra v politiku nikda nevrátila na hodnoty z roku 1996.
Klaus ve svém projevu vybírá účelově jako
referenční bod dobu "před deseti lety", tedy ne rok 1996, ale 2002.
Je to základní trik z repertoáru politiků a špatných vědců, čímž obojím Klaus je.
Abych byl férový, uvedu ještě nejaktuálnější
hodnoty (říjen 2012): důvěra ve vládu 11, 9 %, důvěra v Poslaneckou sněmovnu 9,9 %, spokojenost se současnou politicku situací 3,9 % (data ze studie Naše společnost dostupné v Českém sociálněvědním datovém archivu Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Z nich je patrné, že nelze zdaleka ze všeho vinit Klause. Jeho lví podíl to ale neumenšuje.
Klaus stál i za první paralyzací české opozice
Pozoruhodné je také Klausovo zdůvodnění
současného stavu.
„Nedošlo
k tomu náhodou. Nedokážeme táhnout za jeden provaz. Hledáme ta nejsnadnější a
krátkodobě líbivá řešení. Závidíme jeden druhému. Nevěříme si. Vláda má jen
malou většinu, je nesourodá a nestabilní. Má kvůli tomu spoustu starostí sama
se sebou. Opozice je negativistická, nepřesvědčivá a realistické řešení
problémů nenabízí. Veřejnost je dnes a denně mediálně bombardována
katastrofickými zprávami a začíná být apatická a bez zájmu. Jako houby po dešti
rostou navýsost populistické, řešení nepřinášející iniciativy, které si vystačí
s lacinou a většinou jen povrchní kritikou. Neklid mezi nás vnáší i evropská
dluhová krize a zaostávání v soutěži s těmi zeměmi, které Evropa ještě před
nedávnem za svého konkurenta vůbec nepovažovala. Jsou to země, kde se stále
ještě tvrdě pracuje.
V. K. zde má možná pravdu, ale opět by se
chtělo říct "kdo je bez viny, hoď první kamenem". Pan prezident
neuvádí, že jeho druhá vláda (1996–1997) neměla většinu žádnou, protože disponovala
99 poslanci, ani, že jeho ODS v době opoziční smlouvy nebyla fakticky opozicí z
politického hlediska také žádnou. Výměnou za vliv a posty se tehdy zavázala mlčet a
nechat menšinovou vládu Miloše Zemana dělat si, co se jí zlíbilo. Tehdy přišlo
ono slavné vystřízlivění občanů z politiky a přesně tam se datuje počátek
apatických a negativistických postojů veřejnosti vůči politickému
establishmentu.
Na závěr si s dovolením půjčím z repertoáru
pana prezidenta jeden laciný rétorický faul.
"[Řešení
je] návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem,
které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme a opouštíme.
Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve. Mají tu výhodu, že je může každý
začít dělat sám u sebe," řekl zloděj propisek,
milovník letušek, rychloprofesor,
fenomén Václav Klaus.
Texty kurzivou jsou citace z novoročního projevu Václava Klause 1. 1. 2013.